Podpora exportu musí být předvídatelná...


Česká státní podpora exportu má pomoci českým vývozcům zboží a služeb získat zakázky v zahraničí a tím udržet, či dokonce zvýšit zaměstnanost a ve svém důsledku i zvýšit příjmy státního rozpočtu. Taková podpora ale musí být dlouhodobě stabilní, předvídatelná, smysluplná a mezinárodně konkurenceschopná. Cokoli méně může být neefektivním využíváním státních peněz.

Klíčovou otázkou je, zda „stát“ chce export podporovat. Doufám, že od­pověď je stále ještě ano. Ve chvíli, kdy českým vývozcům v zahraničí kon­kurují vývozci z jiných zemí s mnoh­dy maximální povolenou státní pod­porou, měl by český vývozce dostat minimálně podporu na stejné úrovni. Je na státu, aby si sta­novil své preference a seznámil s nimi české podniky – tedy aby řekl, jaká teritoria, jaká od-větví či jak velké či malé transakce bude v tom či onom období stát podporovat.

K podpoře exportu má stát mnohé institu­ce či nástroje – zejména ekonomickou diplo­macii, Exportní a garanční pojišťovací společ­nost (EGAP) a Českou exportní banku (ČEB). Státní podpora, která je v rámci mezinárodních pravidel a pro nás i evropského práva povole­ná, je velmi těsně harmonizována. Ne všechny možnosti povolené státní podpory exportu čes­ký stát aktuálně využívá. Stále ještě nefunguje tzv. Interest Make-Up Scheme, tedy dorovnává­ní úrokových rozdílů, respektive umožnění ex­portérům nabízet dodávky s financováním za atraktivních fixních úrokových sazeb.

EGAP byl ve světě dlouhá léta považován za novátora nabízených pojistných produktů. Po­jištění předexportního financování či pojištění vývozu výsledků vědy a výzkumu, jsou ve světě téměř ojedinělými projekty, které však korespon­dují s požadavky místních vývozců. V posledních letech ale EGAP stále více „kroutí“ plošně systém pojištění jako reakci na zvýšený objem pojistných událostí od některých bank, a systém se tak stává minimálně nepřehledným a nepředvídatelným.

„Český podíl, nebo český zájem? Český zájem“

Dlouhodobým tématem pojištění EGAP je i tzv. český podíl. Je paradoxem, že přestože se po dlouhých letech podařilo do zákona č. 58/1995 Sb. zakotvit zpět tzv. národní zájem, EGAP na základě svých interních předpisů začal prosa­zovat postup přísnější, tedy minimální procen­to českého podílu ve vyváženém zboží a služ­bách. Ve světě jsou k vidění obě možnosti, tedy zájem i podíl, s tím, že národní zájem předsta­vuje širší možnost podpory než striktně sta­novené minimální procento podílu v exportní zakázce. Možná je namístě malý historický ex­kurz do tohoto tématu v českém právu.

V roce 1931 byl přijat zákon o podpoře za­hraničního obchodu spolu s jeho prováděcím vládním nařízením. Zákon zřídil při tehdejším Ministerstvu průmyslu, obchodu a živností Fond pro pojišťování vývozních úvěrů. Fond spolupůsobil „při pojišťování vývozních úvěrů proti ztrátám, které by pojištění českosloven­ští vývozci zboží československého mohli utr­pěti nedobytností svých pohledávek za zboží dodané do ciziny na úvěr“. Dle § 3.3 mohly zá­vazky fondu činit maximálně 500 mil. Kč. Pro vyřizování agendy fondu byla zřízena Komise a Pracovní výbor při tehdejším Ministerstvu průmyslu, obchodu a živností. Výkonným or­gánem fondu byl Pracovní výbor. Pracovní výbor dle zákona zřídil Úřadovnu fondu pro pojišťování vývozních úvěrů, jejíž technický provoz podle smluv za tím účelem uzavřených byl obstaráván soukromými pojišťovnami, oprávněnými k pojišťování vývozních úvěrů, odděleně od jejich vlastního provozu.

V hlavě II pak zákon upravoval poskytování státních záruk za „přiměřenou část ztrát, kte­ré by utrpěli českoslovenští vývozci nebo jejich skupiny na pohledávkách za dodávky českoslo­venského zboží a s dodávkou související česko­slovenské výkony, provedené na úvěr cizím státům nebo cizozemským veřejným korporacím“. Vývozce se musel účastnit na případné ztrátě minimálně 35 procenty.

Zajímavé je ustanovení § 13, které stanovilo, že kdo v žádosti nebo dokladech „učiní vědomě nesprávné údaje, jež mohou býti rozhodné pro vyřízení věci, dopouští se, pokud by v tom ne­byla skutková podstata přísněji trestného činu podle zákona trestního, přečinu, který se soud­ně trestá vězením od jednoho do šesti měsíců, a vedle toho mu může býti uložen trest peněži­tý do 10 000 Kč“.

Pojem československého zboží byl defino­ván v § 5 prováděcího vládního nařízení:

„(1) Československým zbožím podle § 2 zá­kona rozumí se ono, jež bylo v oblasti republiky Československé vytěženo, vypěstěno nebo vy­robeno ze surovin zdejšího nebo cizího původu; jest jím také ono, jež vzniklo zdejším zušlechtě­ním cizího polotovaru.

(2) Výjimečně lze pojistiti jako českosloven­ské zboží také suroviny a polotovary cizího pů­vodu, pokud není domácí výroby, s níž by tako­vé zboží cizího původu soutěžilo, a pokud tyto suroviny a polotovary byly v tuzemsku usklad­něny a jsou předmětem pravidelného reexport­ního obchodu do ciziny.“

„Soukromé banky v České republice jsou stabilní, kapitálově silné s vysokým mezinárodním ratingem a hlavně disponují potřebným know-how v oblasti financování vývozu.“

Prováděcí vládní nařízení dále v § 18 stano­vilo zajímavé sociálně orientované pravidlo, a to že:

„(2) Při poskytování záruk dbáti jest dále mimo jiné i toho, aby byla dána přednost zboží, v němž jest více lidské práce, a aby převzetím záruky bylo čeleno nezaměstnanosti tam, kde toho je nejvíce třeba.“

Daný prvorepublikový zákon byl zrušen velmi strohým a krátkým vládním nařízením č. 126/1950 Sb. ze dne 22. srpna 1950, kterým se zrušuje Fond pro pojišťování vývozních úvě­rů. I dnes nám může být prvorepublikový zákon vzorem nebo alespoň inspirací. Úprava byla jednoznačná a pravidla daná.

„Co s Českou exportní bankou? výrazně omezit mandát“

Podpořené financování, které dle zákona č. 58/1995 Sb. nabízí ČEB, je v zákoně defino­váno možná příliš široce. Zahrnuje totiž celou řadu činností, které zcela běžně v České re­publice i ve světě poskytují soukromé banky (bankovní záruky, otevírání akreditivů, pla­tební styk, zúčtování). Není žádný zjevný dů­vod pro státní podporu vyjma formou úvěro­vého pojištění.

V polovině devadesátých let, kdy tuzemský bankovní sektor procházel sérií otřesů a vnitř­ních přeměn, existovaly racionální argumen­ty pro založení přímého státního poskytovate­le podpořeného financování. Tyto argumenty však již delší čas neplatí. Soukromé banky jsou v České republice dnes kapitálově silné, ekono­micky stabilizované, s vysokým mezinárodním ratingem totožným s ratingem České republiky nebo jemu blízkým. Disponují obrovským roz­sahem volných finančních zdrojů a dostatečnou odbornou vybaveností v oblasti financování vývozu (ta je ve většině případů ještě zesílena odbornou podporou, které se jim dostává ze zahraničních mateřských bank evropského či světového formátu). Současný široký mandát ČEB tak zbytečně navyšuje zatížení státního rozpočtu.

„Chybí nám podniky zahraničního obchodu? Ano“

Tématem k diskusi je dlouhá léta také vytvoře­ní specializovaných obchodních firem (tzv. trading houses), které by zejména malým a střed­ním podnikatelům umožnily efektivnější proni­kání na pro ně nové zahraniční trhy. Po sameto­vé revoluci ukončila svou činnost většina pod­niků zahraničního obchodu, přes které do té doby výrobci a poskytovatelé služeb byli nuce­ni centrálně vyvážet. Do jisté míry mohou tako­vé obchodní firmy suplovat zahraniční kancelá­ře CzechTrade, ale ty jsou omezeny personální i finanční kapacitou.

Sjednocením poskytovaných zahraničních služeb CzechTrade, CzechInvest, Českých cen­ter a OEÚ by se mohlo vytvořit českým vývozcům kvalitní zázemí srovnatelné s tím, které mají k dispozici konkurenti ve vyspělých ze­mích. Finanční úspory plynoucí ze sjednocení služeb poskytovaných vývozcům státem v za­hraničí by mohly být použity na zlepšení per­sonálního obsazení zahraničních zastoupení co do kvantity a v některých případech i kvali­ty. Je však otázkou, do jaké míry budou ochot­na takový projekt podpořit mateřská minis­terstva zmíněných organizací. V posledním roce se sice hovoří o spolupráci MPO a MZV v oblasti ekonomické diplomacie, nicméně je otázkou, zda zachování jednotlivých repre­zentací v zahraničí žádoucí sjednocení sku­tečně představuje.

jana_sevcikovaJana Ševčíková

Vystudovala mezinárodní právo na Australian National University v Canbeře, Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Vysokou školu ekonomickou v Praze. V letech 2000 až 2003 byla ředitelkou CzechTrade v Chicagu, USA. V ČSOB vede tým exportního financování od roku 2010. Současně působí jako místopředsedkyně Komise pro exportní financování České bankovní asociace.

Text Jana Ševčíková, vedoucí týmu Exportního financování ČSOB