Jsou firmy už moc drahé?


Otázka, kterou si jak investor, tak prodávající kladou každý den a odpověď je překvapivě jednoduchá ‒ jak pro koho. Nehledě na množství oceňovacích modelů, cena podniku (stejně jako všeho ostatního) je udávána klasickými tržními silami ‒ poptávkou a nabídkou. Pokud se podíváme na stávající situaci na místním trhu, můžeme dojít k závěru, že v tuto chvíli je trh formován primárně velkým množstvím volných peněz, a tedy poptávkou po čemkoliv, co přinese zajímavý výnos.

Poptávku po firmách můžeme rozdělit do tří hlavních kategorií: investiční fondy, strategičtí investoři a rodinné fondy. V čem tedy spočívají hlavní rozdíly v jejich přístupu?

Strategický investor často oceňuje společnost skrze strategické záměry a potenciální synergie. U těchto typů investorů samozřejmě cena také hraje významnou roli, ale jsou zpravidla schopni nabídnout vyšší cenu, jelikož se na koupi dívají dlouhodobě ‒ chtějí získat dodatečné kapacity, rozšířit podnikatelské aktivity, vstoupit na nový trh či jednoduše nechtějí, aby společnost ovládl jejich konkurent. S nadsázkou se dá říct, že pro strategického investora je dobrá doba na akvizice kdykoliv, kdy je na prodej společnost, která zapadá do jeho strategických záměrů.

Pokud se podíváme na stávající situaci na místním trhu, můžeme dojít k závěru, že v tuto chvíli je trh formován primárně velkým množstvím volných peněz

Primárním úkolem rodinných fondů (jejich počet se za posledních několik let v ČR razantně zvětšil) je udržet hodnotu nabytých finančních prostředků a ideálně je dále zhodnotit. Společnosti kupují s cílem je dlouhodobě držet, mají značné vlastní zdroje a hlavně jsou schopné se velmi rychle rozhodnout. Výhoda ploché organizační struktury a „majitele na telefonu“ umožnují bleskové reakce a to je často klíčové k úspěšné koupi. Rodinné fondy potřebují uchovat hodnotu a na investici se dívají ve velmi dlouhodobém horizontu, což je pozitivně vnímáno u prodávajících.

Klasické investiční fondy mají v dnešní době asi nejtěžší pozici. Sice jsou stále schopny nabírat značné investice, ale mají jasné časové limity, ve kterých musí společnost koupit, zhodnotit a následně prodat, aby zpět vrátily prostředky svým investorům. To je tlačí do nabízení vyšších cen, jelikož musí posbírané prostředky vynaložit s cílem jejich zhodnocení a konkurence se strategickými investory či rodinnými fondy je nutí akceptovat vyšší ocenění.

Tato konkurence je dále umocněna ekonomickým růstem posledních let, spojeným s nízkými úrokovými sazbami, které umožnují jak akvizice s pomocí větší páky, tak i větší provozní dluhy na společnostech samotných.

Je otázka, kam ještě porostou ceny firem, které jsou investoři ještě schopni a ochotni akceptovat. Dnes jsou investoři v průměru ochotni zaplatit za firmu devítinásobek její EBITDA a tento ukazatel od finanční krize neustále roste. Mohli bychom říct, že co je drahé pro jednoho, je pro jiného levné ‒ ale v nynějších podmínkách odpadávají i ti „jiní“. První náznaky toho, že ceny podniků mohou brzy zažít pokles, jsou zvyšující se úrokové sazby. To prodraží nejen obecné zdroje na rozvoj podnikání, ale také akviziční úvěry. Další fází by pak mohla být ekonomická stagnace, či dokonce snižování ekonomického výkonu. To bude mít vliv jak na investory, tak i na podniky. Budeme moci vidět podobné případy jako v roce 2008, kdy některé společnosti neodhadly úroveň dluhů, které jsou schopné splácet, přehnaly to s rozvojem těsně před krizí, a proto se dostaly do komplikované finanční situace. Tím se staly jednoduchým cílem pro investory, kteří si počkají na levné výprodeje. Je to stejné jako v běžném životě – někdo si rád čas od času koupí drahou hračku a někdy si počká na zajímavé výprodeje…

Marek Rehberger

Forbes, květen 2018